Turistika v obci a okolí

Turistický ruch

Hrad Rabštejn byl založen koncem 13. století, první písemná zpráva pochází z roku 1318. Další písemnou zmínku máme až z roku 1398, kdy markrabě Jošt zastavil Pročkovi z Kunštátu a Bouzova rabštejnské zboží. Od 15. století často střídal zástavní majitele, v sedmdesátých letech 15. století jej drželi Tunklové z Brníčka. Počátkem 16. století jej získali Žerotínové a sídlo panství přenesli do Janovic. Vzhledem k jeho poloze nebyl hrad užívaný a v roce 1535 je uváděn jako pustý. Za třicetileté války Rabštejn dobyli roku 1645 Švédové, ale již následujícího roku jej obsadili zase císařští, aby byl jejich oporou na severní Moravě až do konce války. Ještě koncem 17. století byl hrad opravován jako možná záštita proti tureckému nebezpečí, ale po porážce Turků u Vídně roku 1683 byl opuštěn a změnil se ve zříceninu.
V dnešní době slouží Rabštejn k turistickým výšlapům s rozhledem po širokém okolí Jeseníků, na druhé straně po rozlehlé krajině Hané. Rovněž jsou zde cvičné skály pro horolezce s různými trasami obtížnosti. Vrchol dosahuje 863 m.n.m. Na louce pod hradem je v provozu chata s možností ubytování a stravy, prostor vhodný ke stanování a ohniště k opékání. V zimním období možnost lyžařského běžeckého vyžití směrem na Skřítek a dále po hřebenech Jeseníků. Na Rabštejn vedou vyznačené turistické stezky i z místní části Bedřichov a cyklotrasy až z Olomouce.

Další pozvánkou k turistické vycházce jsou nedaleké Rešovské vodopády, pěší trasa je vyznačena turistickými značkami. V sezonním období možnost rybolovu na místní vodní nádrži v Mostkově a nově vybudovaném soukromém rybníku POD TRIANGLEM v Oskavě.  V katastru obce jsou vybudovány 2 dětské letní tábory, Rekreační středisko Třemešek s venkovním koupalištěm a posezením a k rekreaci hotel Václavov s bazénem, saunou a barem. V zimním období jsou zde dobré podmínky pro lyžaře, v provozu 4 lyžařské vleky.

Pověsti spojené s Rabštejnem

Loupežníci na Rabštejně
Za vlády nezletilého krále Ladislava Pohrobka byl purkrabím na Rabštejně Jošt z Dobříšova. Službu vykonával svědomitě a věrně. Mýtil lesy, zakládal osady a odváděl ze statku důchody do markraběcí komory. Jednou na lovu v hlubokých lesích okolo Rabštejna jen tak tak vyvázl životem před rozlíceným medvědem. Zachránil jej potulný rytíř, který se představil jako Emerich z Pohoře. Jošt mu vřele poděkoval a na Rabštejně ho přijal jako bratra. Emerichovi se u Jošta líbilo, jídla i pití měl co hrdlo ráčilo, na lov si mohl vyjet, kdykoliv se mu zachtělo. Co by si mohl přát lepšího? Jednou seděli oba rytíři u číše dobrého vína a řeč došla také na výhodnou a nepřístupnou polohu Rabštejna. Tu povídá Emerich Joštovi:
„Já být purkrabím na takovém hradě, zcela jinak bych se zařídil. Král je ještě pachole, v zemi si každý dělá co chce, tak ani já bych neodváděl komoře. Zjednal bych si více čeledě, abych se mohl ubránit útokům, a byl bych svým pánem.“
Jošt se takové řeči ulekl a namítl, že rytířská čest by mu takto jednat nedovolila. Když však o tom hovořili podruhé, potřetí a když se schylovalo ke svátku sv. Jiří, kdy se měly odvádět povinné dávky, začal Jošt těmto řečem naslouchat pozorněji. A tak se stalo, že najal zbrojnoše, opatřil pro ně zbraně a střelivo a odepřel platit povinné dávky. Časem se ale opět začalo nedostávat peněz. A zase poradil Emerich:
„Načpak tu nadarmo hniješ na hradě? Copak je odtud na kupeckou cestu k Olomouci tak daleko? Bohatí a sádelnatí kupci nepřijdou na mizinu, když trochu ulehčíš jejich měšcům!“
Podej čertu prst a on se tě chytne celou rukou. Zanedlouho byl z Jošta loupežný rytíř. Spolu s Emerichem a čeládkou přepadali kupce. Stali se postrachem celého kraje .... Dlouho se nevědělo, kdo jsou odvážní lupiči a na kterém hradě se skrývají. Až jednou zemský hejtman - tehdy jím byl slavný Ctibor Tomačovský z Cimburka - vyslal na severní Moravu obratné vyzvědače, aby loupežníky vypátrali. A tak se dny loupežníků naplnily. Ke hradu dorazil silný oddíl vojska a aby byl hrad dobyt bez krveprolití, byli napřed vysláni potulní pěvci s loutnami - ve skutečnosti vojáci. Pěvci byli vítáni. Zpívali a hráli rozjařeným rytířům dlouho do noci. A když na hradě všechno usnulo tvrdým spánkem, otevřeli brány a než se rozespalí zbrojnoši vzpamatovali, byli spoutáni. Chyběli však oba vůdci; zavčas poznali, co se děje a unikli do věže. Vystoupili vysoko, převysoko na cimbuří, tam se probodli dýkami a spadli do hlubin. Celý kraj si s ulehčením vydechl ...

Silák Hanuš

Jednou žil na Hradě Rabštejně zase krutý, ziskuchtivý pán. Vládl rozsáhlým panstvím, avšak toužil mít stále víc a víc. A tak dostal chuť na rýžoviště zlata, které bylo odnepaměti v místech, kde se nyní nachází Bedřichov. Dvakrát přepadl a vyloupil hornickou osadu, avšak to mu nestačilo. Chtěl získat celé rýžoviště. V těch dobách se vrátil domů ze světa silák Hanuš, člověk ohromné síly, ale dobrého srdce. Po vsi se tato radostná novina brzy rozeběhla. Všichni Hanuše vítali a doufali, že se jej rabštejnský pán bude obávat a oni že budou mít pokoj. Jednoho dne, právě když připravovali narýžované zlato k odvozu, je znovu obklíčili rabštejnští zbrojnoši a jeich pán je vyzval, aby se vzdali na milost a nemilost. Těžko se bezbranní horníci mohli bránit po zuby ozbrojeným lupičům. Raději dobrovolně vydali všechno zlato. Avšak zbrojnoši nemínili opustit ves jenom s uloupeným zlatem. Rozběhli se mezi domky a chytali mladé dívky a ženy. Hanuš tou dobou lovil ryby nedaleko za vsí. Náhle uslyšel podivný nářek a křik a hned tušil, že se něco přihodilo. Do Bedřichova dorazil právě v okamžiku, kdy zbrojnoši svazovali dívky. Na nic nečekal, ulomil z nejbližšího stromu velikou větev a hnal se k rabštejnským. Začal se větví tak mocně ohánět, že smetl z cesty všechno. Kdo neutekl, brzy ležel v příkopu v trávě. Tu se proti němu postavil sám rabštejnský pán. Dostal však od Hanuše takovou ránu, že se v mžiku válel na zemi s promáčknutým brněním. Dívky i zlato byly před lupiči zachráněny. Násilníci se rozutekli a Hanuše obklopili vděční vesničané. Rabštejnský pán zatím zuřil a kul plány pomsty.
Jednou se dozvěděl, že Hanuš chodí za děvčetem do sousední vsi. Brzy vypátral za kterým, a sám se za ním vypravil. Libuši - tak se totiž ta dívka jmenovala - nabídl domek a tisíc dukátů k tomu, vydá-li Hanuše rabštejnským. A nepřepočítal se. Děvče třpytu dukátů neodolalo. A tak když jednoho večera Hanuš přišel za Libuší, podala mu na uvítanou víno s uspávacím práškem, po kterém Hanuš brzy usnul. Pacholci, schovaní v komoře, svázali bezbranného obra a dovezli ho na Rabštejn. Tam byl na rozkaz hradního pána oslepen a uvržen do vězení. Za několik měsíců byla na hradě veliká slavnost. Shromáždilo se k ní mnoho hostů. Na jejich počest byl uspořádán velký turnaj. Když velkolepá podívaná skončila, obrátil se hradní pán ke svým hostům a řekl:
„A teď vám ukáži svého úhlavního nepřítele, obra, který zabil mnoho mých statečných zbrojnošů. Dnes už je jen bezmocným vězněm.“
A kázal přivést z vězení ubohého Hanuše. Když Hanuše přivedli, zašumělo to mezi hosty údivem. Podivovali se jeho vzrůstu a hádali, jak je asi silný. Ale za chvíli opět pokračovali v radovánkách a víc si ho nevšímali. Hanuš se zatím obrátil k chlapci, který ho vodil. „Zaveď me ke skále, na které stojí hradní věž.“ Když došli ke skále, řekl mu Hanuš:
„A teď rychle utíkej pryč, je-li ti život milý. A mým rodičům vyřiď můj poslední pozdrav!"
S posledním vypětím své obrovské síly se Hanuš opřel o skálu a ta se sesula i s hradní věží dolů do údolí. Všichni, kdož byli ve věži, byli pohřbeni pod kamením. A kdo se z loupeživé rytířské čeládky zachránil, byl chycen markraběcími vojáky, které proti rabštejnským poslal pán země a kteří sem právě dorazili. Trestu neušla ani zrádná Libuše. Slíbenou odměnu nedostala a výčitky svědomí ji trápily tak, že zešílela. Jednoho dne vyběhla z domu, vystoupila na vedlejší vysokou skálu a odtud skočila do hlubiny. Lidé skálu pak nazvali „Panenskou.“ A hradRabštejn? Nikdy se už z této pohromy nevzpamatoval. Dnes už jenom nepatrné zbytky zdí, zarostlé hustým lesem, připomínají, že tu kdysi stávalo pyšné panské sídlo.